Moje zkušenost s úzkostí

Ráno vstávám s bolestí hlavy. Nechce se mi na poradu. Co se to se mnou sakra děje? Asi na mě něco leze. No nic, prostě musím. Vezmu si prášek, sednu do auta a jedu. Jenže prášek nezabírá. Hlava bolí dál.

Na hodinkách kontroluji tepovku – zvýšená. Aha, tak na mě fakt něco leze. Vystoupím z auta a sleduju svůj tep každou minutu. Přicházím na poradu, ale najednou mám srdce až v krku, třesu se, chce se mi zvracet, dýchám zběsile. Sakra, já tam nevlezu! Kolega mě bere stranou: „Jsi v pohodě? Nevypadáš.“ Panikařím. Bože, co mi je? Mrtvice? Infarkt? Umřu?!

Trvá to dvacet minut. Pak to trochu ustoupí. Jdu na poradu a dělám, že se nic nestalo.Odpoledne sedím a říkám si: Co to sakra bylo?! Večer na gauči pořád kontroluju tep, myšlenky běží v kruhu, křeček v kolečku. Situace se opakuje. Čím častěji, tím hůř. Jednoho dne už je to můj denní chleba.Když už nevěříš ani lékařům. Několikrát volám sanitku. Po sérii vyšetření a milionech konzultací začínám uvažovat, že se mnou opravdu něco je. Ale co? Nikdo neví. nakonec mi zazní ortel: „Bude to psychické.“

Dívám se na ně a říkám si: Nejsem blázen. Cítím to ve svém těle, ne v hlavě!

Po roce trápení rezignovaně polykám antidepresiva. Jako životní prohru. Dokážu jim, že to nefunguje. Jenže… měsíc a paniky jsou pryč.

Cože?!

Tady začala moje cesta. Takže ono to opravdu je v hlavě?

Rychle se uzdrav! Hlavně výkon!

A jedu další kolo. Rychle, pojď se uzdravit! Příčina, terapie, ezoterický guru, meditace. Nic nefunguje. Vysadím léky a za pár měsíců jsou úzkosti zpět.Tak jedu znovu. Jiný terapeut? Nebyl dost dobrý. Nebo je to se mnou marný? Možná potřebuju léky natrvalo.Ale pak se pořád dokola vrací jedna otázka:

„K čemu ti ty úzkosti vlastně jsou? Proč se tě drží?“

A já pomalu začínám odkrývat to, co je pod povrchem.

Přijmi. Nebojuj.

Moje „úzkostná éra“ mě naučila jednu zásadní věc:

• Kde je boj, tam není prostor pro uzdravení.
• Zázraky nepřijdou hned.
• Úzkost není trest – je to volání o pomoc. Tvoje tělo říká: „Dělej něco jinak.“

A tak nastoupíš na cestu hledání, zkoušení, odhalování – a hlavně praktikování změny.

Moje největší chyba? Vykopávat úzkost technikami na akutní fázi.

Ne. To nefunguje. Musíš pracovat na sobě v době, kdy úzkost necítíš, aby tělo nemuselo křičet o pomoc.

Co mi pomohlo?

• Pochopit, jak úzkost funguje
• Zjistit, co mě do ní uvádí
• Zvolnit, přestat tlačit na výkon
• Zařadit mindfulness, zpomalit mysl
• Začít dělat věci, které CHCI, ne jen ty, které MUSÍM
• Úzkost není tvůj nepřítel. Je to zpráva.

Možná se v mém příběhu poznáváš. Možná procházíš něčím podobným.

Pokud ano, věz, že v tom nejsi sám/sama. A hlavně – dá se s tím pracovat.